Úvodní slovo Jany Písaříkové

Obrazy Barbory Lungové připomínají s nadsázkou řečeno “postmoderní bestiář” díky své schopnosti prolínat realistické postavy s iluzorními, historicky a typově vzdálené fenomény, pokleslé a vysoké formy vyjádření. Krásní nestárnoucí Adonisové ze stránek magazínů, nebo idoly z prostředí stříbrného plátna si na nich pózují vedle všedně vyhlížejících stařenek, realistické kulisy se mísí z fantaskními poussinovskými krajinami. Vydáváme

se tak na zvláštní pouť, při které na nás doléhá směsice radosti ale i postranní úzkosti. Nedotknutelná krása mládí je věčným kultem, který nám bude v prvé řadě od určitého
věku připomínat naši vlastní pomíjivost. Pokud se zadíváme na její obrazy pozorněji, jejich vizuální kombinatorika čerpá minimálně ze tří základních vlivů. Prvním z nich jsou genderová studia. Zde ovšem obrácená naruby. Zatímco v klasickém slova smyslu se tato vědní oblast zabývá společenským postavením ženy, stereotypy, které se s její společenskou rolí spojují, utvářením jejího mediálního i historického obrazu, zde se pozornost zaměřuje na vyobrazení symbolů a atributů mužství. Ovšem není to žádná drsná škola neohrožených chlapů. Vedle nedotknutelnosti mládí, jeho výsostného postavení, pýchy a ješitnosti, se zde problematizuje napětí mezi mladostí a stářím. Toto napětí ovšem nemusí být za každou cenu postavené

na protikladech, ale i na vzájemném přitahování se. Zajímavou roli sehrává i typologie vyobrazených žen. Lungová si vybírá buď přísně vyhlížející komandantky v uniformách ve srovnání k portrétu nechvalně proslulého zločince Fritzla, nebo stařenky v kontrapunktu s mladým kolouškem. Není v tom ovšem povrchní záměr provokovat, jako spíše zamyslet se nad společenský zneviditelnými otázkami. Může to být například téma vztahu

o mnoho let starší ženy k mladšímu muži, fenomén domácího násilí a psychologického